Texty písniček

Neandertálka (2014)

Na hřbetech mamutů putujem po Zemi,
s nejstarší kupeckou karavanou.
Vozíme nástroje šperky a koření,
stepí kde severní vichry vanou.

Vzpomínám a proud a hučení peřejí,
ze všech stran běsnící přívaly vod.
Pak jsem se probudil v jeskyni na seně,
na ránách bylinky, na čele pot.

Podivná holka, z původních lidí,
veliký oči, co ve tmě vidí.
Před věky vládli nad touhle krajinou,
dnes je jich málo a brzo už vyhynou.
Mnozí snad nevěří, že ještě žijou,
z vody mě vytáhla obrovskou silou.

Ležel jsem na seně s touhletou bytostí,
vlasy má dlouhý a rozcuchaný,
najednou uslyšim troubení mamutů,
k tomu smích kumpánů z karavany.

Země je široká a vítr přehluší jenom zpěv veselejch kupeckejch druhů,
na hřbetě mamuta je se mnou stvoření, co patří k posledním, ze svýho druhu.

Kuiperův pás (2014)

Vletěli do naší soustavy.
Obdivují krásu Kuiperova pásu.
Nejeví zájem o Zemi,
s fanatiky a sankcemi,
a tak nemějte obavy.

Nechtějí pozemský nemoci.
Obdivují krásu Kuiperova pásu.
Právě jsou teď někde u Pluta
a Země zůstane netknuta,
i s psychopaty u moci.

Nomád (2014)

Jede nomád širou pouští,
míjí duny, skály, houští.
Radši než spoléhat na bohy,
čte mapy z hvězdnatý oblohy.

Jede nomád širou pouští,
míjí duny, skály, houští.
Míji trosky celejch měst,
co sem kdysi spadly z hvězd.

Jede nomád širou pouští,
míjí duny, skály, houští.
Lesklej jak šupiny makrely,
v kůži má solární panely.

Pak nad pouští zšeřelou,
když se živly semelou,
lesklou lící oči mhouří,
před přicházející bouří.

Tajga

Tak ses vydal napříč nekonečnou tajgou
nemusíš se děsit, že tě tady najdou.
Tak ses vydal napříč neprostupnou zemí,
přežil utěk z gulagu takovejch moc není.

Tak ses vydal na cestu širou jižní Sibiří.
Po tvejch stopách ztracenejch těžko někdo zamíří.
Po útěku z gulagu, nekonečný močály,
nemusíš se obávat, že by tě tu hledali.

A tak žiješ bez lidí, v lesích jižní Sibiře.
Za ty roky samoty, sám ses změnil na zvíře.
Oděnej jen do vousů, oblečení zteřelý.
Jiní vězni z gulagů, tolik štěstí neměli.

Medusa (2011)

Mysl je zatemněná, zbejvá v ní jenom zloba a žal.
Meduso proměněná, nepoznal by Tě ten, kdo Tě dřív znal.
Mysl je zatemněná, zbejvá v ní jenom smutek a žal.
Meduso proměněná, kdekdo by rád teď Tvou hlavu sťal.

Rozmarní bozi, s osudem zachází,
naděje mizí a Perseus přichází.

Tak odhoď svůj luk a potlač svůj hněv,
ať v tomhle souboji neteče krev.
Tak potlač svůj hvěv, vždyť se to dá,
ať tahle báje skončí jinak, než jak ji kdo zná.

Šamchat a Enkidu

Temnou noci kamsi vedou,
chrámovou nevěstku bledou.
Co příjde to vůbec neví,
až se netvor ze tmy zjeví.

Čekali tam do svítání
až druhou noc přišel za ní,
Enkidu porostlý srstí
přinesl jí vodu v hrsti.

Potom to provází divoký řvaní,
šest nocí za sebou a bez přestání.
Šamchat a Enkidu dávaj to znát
a lidi v Uruku nemůžou spát.

Enkidu zvířecí náhle se mění,
stává se člověkem, cesty zpět není.
Neběhá se zvěří divokou plání,
zvěř už mu nevěří, je k nepoznání.

Niké (2010)

Na přilbě maličkou Niké,
do bitvy pro štěstí máš.
Jednou ji ve vrstvách najdou,
snad drží nad tebou stráž.

Na přilbě bronzová Niké,
v bitvách tě vždycky chrání.
Zbrocená sraženou krví,
v bojišti za svítání.

Na přilbě vítězná Niké,
ztracená v hromadě těl.
Snad její chráněnec přežil,
snad odsud nezraněn šel.

Na přilbě maličká Niké
nemění výraz a tvář.
Po čase strávenym v zemi,
zas vidí sluneční zář.

Za kříž a nebo půlměsíc,
na opačnejch stranách polí.
Za kříž a nebo půlměsíc,
válka ale oba dva skolí.

Žít v jinym století, mohli bejt přátelé
a místo vraždění, třeba hrát v kapele.
Teď stojej v souboji, chtějí se probodnout
a není naděje nějak se dohodnout.

Stojej tu v armádách, vůbec se neznají,
v momentu zabití prvně se potkají.
Úhlavní nepřítel, ten s kym se musíš rvát,
snad v jiný dimenzi, nejlepší kamarád.

Turci táhnou na Polsko (2013, Inspirováno pověstí z knihy Arnošta Vašíčka Zkázy a zázraky)

Turci táhnou na Polsko,
to nevěstí nic dobrého,
potřebujem radu krále
Boleslava Chrabrého.

A tak starej nekromant začal čarovat,
jenže krále Boleslava nešlo přivolat.

Turci táhnou na Polsko,
to nevěstí nic dobrého,
vydáme se do doby
Boleslava Chrabrého!

A tak dávnej mocnej mág začal čarovat,
postavíme bránu v čase a kolem ní hrad.

Turci táhnou na Polsko,
to nevěstí nic dobrého,
předveďte nás před krále
Boleslava Chrabrého.

Turci táhnou na Polsko,
to nevěstí nic dobrého,
nesu tedy vzkaz od krále
Boleslava Chrabrého.

Manta (asi 2008)

Manta se vznáší nad ruinami říše,
kde mají rybky v ulitách skrýše.
Oceán pohltil za krátkou dobu
bohatství knihoven, i sídla snobů.
Pak útes korálový pokryl trosky věží,
a jenom manta to ví, kde zbytky města leží

Tisíce světů

Tisíce světů máš kolem,
vzdálenejch světelný roky.
Stačí jen zaklonit hlavu,
i na dně smradlavý stoky.

Jestli k nim lidstvo kdy poletí,
to ti dnes nikdo nepoví,
možná tak za dvě tři století,
teď vězíš v první světový.

Tisíce světů máš kolem,
vzdálenejch světelný roky.
Válka tu zuří jak golem,
běsní jak Fenri a Loki.

Mamuti nad bažinou

Rodinka mamutů nad bažinou,
snad projdou bezpečně, nezahynou.
Moc toho nezdupou, neponičí,
vždyť jsou to mamuti trpasličí.

Někde v tajze nekonečný, někde v tajze nekonečný

Rodinka mamutů nad bažinou,
snad projdou bezpečně, nezahynou.
Hlouběji do pustin, k úběžníku,
daleko od zvuku vrtupníku.

Kongamato

Bloudíš tím močálem desítky dní
a stále jsi nenašel to co jsi chtěl.
Ve chvíli, kdy letí nad tebou stín,
nejsi tak ve střehu jak bys bejt měl.

Z dálky tě sledoval celej ten čas
vyčkal si na chvíli co přišla teď,
vřeští a škrábe jak krvavej ďas,
hájí jen svůj vlastní ztracenej svět.

Inferno verde (2011, Inspirováno knihou Kurupira - Zlověstné tajemství, od Jaroslava Mareše)

Proti proudu Rio Negra,
až do nitra pralesů.
Když mě džungle nezahubí,
diamanty přinesu.

U zapovězený hory
žádný kmeny nesídlí.
Tohle místo patří duchům,
v mlhách mají obydlí.

Inferno verde, inferno verde

Pod horou stolovou, kde vodopády hřmí,
dvě křídla blanitý se mihly nad džunglí.
Před lidma ukrytý po celá staletí,
vyhlížíš marně jestli zase proletí.

Pak posedlej myšlenkama
nahoru se vyšplhat,
hledal jsem tam cestu roky,
nikdy jsem se nechtěl vzdát.

Bojovník v mohyle

V rozlehlých rovinách pahorek stojí,
nikdo už nebádá, kde se tu vzal.
V pahorku bojovník sedí ve zbroji,
před věky jeho lid spát ho sem dal.

V útrobách mohyly svírá měč od doby,
kdy v bitvách o osud země se bil.
Kdy svůj lid vyvedl ze spárů otroctví,
dnes nikdo neví, že vůbec kdy žil.

V útrobách mohyly svítání není,
sluneční paprsky nepřijdou sem.
V podobě krahujce letí nad zemí,
když s novym rozbřeskem začíná den.

Pompeje (2012)

Vyryl jsem tvůj profil do zdi v Pompejích,
jenom pár dní před tim, než Vesuv prvně kých.

Teď Vesuv popel chrlí a otřásá se Zem,
tady jen cesta práší v tom horku za vozem.

Vyryl jsem tvůj profil, do zdi v Pompejích,
jenom pár dní před tim, než Vesuv prvně kých.

Obloha je temná, divně nachová,
zkáza díky níž se portrét zachová.

Z nebe spadl kdosi

Z nebe spadl kdosi, jeho koráb hoří,
zbytky křídel klesaj do hlubokejch moří.

Z nebe spadl kdosi, zděšeně se dívá,
od lidí se liší, v lesích se ukrývá.

Lidé si vypráví a mnozí se ho bojí,
na cesty do lesů pečlivě se zbrojí.
Nikdo z nich netuší, co vědomostí má,
že skrytej v pralesích je nikdy nepředá.

Z nebe spadl kdosi, v horách teď přežívá,
kolem řek a jezer, občas vidět bývá.

Kupec přišel do vsi, z tváře ošlehaný,
svítěj žlutý oči, dnes už neschovaný

Kronikář

Blátivá cesta, zvuk dřevěnejch kol,
šedivý nebe a podzimní les.
Na voze android,co plní úkol,
vždyť čekal na to po tisíce let.

Jen malá chyba v posunu časem,
troubení mamutů namísto děl
a tak viděl celý dějiny lidstva,
přitom jen na Bílou horu jet měl.

A tak Android kronikář sepsal lidský dějiny,
od pravěku po barok pozoroval svět.
Počká jen pár staletí, než bude moct vyprávět,
co se všechno událo, za tu spoustu let.

Blátivá cesta a vrzavý soukolí,
šedivý nebe a podzimní les.
Na voze android u Bílý hory,
dívá se z povzdálí, vždyť je to dnes.

Temponaut (cca 2006)

Myslel že je pánem času, vládcem prostorů.
Myslel že má nejmocnější ze všech výtvorů.
Poznal lidi z hlubin věků, historii psal.
Na počátku dějin lidstva sám se bohem zval.

Ztracenej temponaut chtěl se bohem stát.
Ztracenej temponaut vrátil by se rád.
Ztracenej temponaut, dějin tajemství.
Uprostřed třetihor propad šílenství.

V branách času propadl se a nemůže zpět.
Domovem je provždy pro něj třetihorní svět.
Marně zkouší potápět se do pralesních vod.
Možná v dolech uhelnejch najdou jeho loď.

Svítání nad nížinou,
nad tvou budoucí otčinou.
Mlhy pléd nad dálavou,
nad eocénní Vltavou.

Vše cos znal tak nastane za miliony let,
až dlouhý doby ledový i horka změněj svět.
místo božství osamění, zní Chronosuv hlas,
konečně jsi pochopil, co znamená čas.

Ztracenej temponaut, chtěl se bohem stát.
Ztracenej temponaut vrátil by se rád.
Ztracenej temponaut, dějin tajemství.
Uprostřed třetihor propad šílenství.

Rusalka (2010)

Listopad vplétá do vlasů sníh
Rusalce bledé, z vltavských tůní.
Pod Bílou horou neslyšíš smích,
vzduch sycen krví, namísto vůní.

Listopad vplétá do vlasů sníh
Rusalce bledé, tak jako padlým.
Žoldnéři prchaj bažinám vstříc,
kde vítr cloumá porostem zvadlým.

Vltava hučí pod peřejí,
v mrznoucích mlhách šeří se den.
Vojáci bloudí, chtějí se skrýt,
rákosí tiší, raněnejch sten.

Listopad vplétá do vlasů sníh
Rusalce bledé v ledových vodách.
V měsíčním světle bojiště spí,
jen vítr skučí, mrazivě bodá.

Rytíř tu leží, skončil mu boj.
Ona se zjeví, pak něco šeptá.
Jak léta plynou, rezaví zbroj,
kam tehdy zmizel, nikdo se neptá.

Černej rytíř (asi 2010)

Černej rytíř, přízrak v bojích,
objeví se nad zemí.
Dokud lidstvo lačně zbrojí,
nedočká se spasení.

Slyší hukot ze všech válek,
neví kam by se jen skryl,
cejtí všechnu bolest světa,
za to kým před věky byl.

Nad vypálenym hradištěm,
nad řevem vřícím bojištěm.

A tak se stále věčně ptá,
kolik hrůzy před sebou má.

V zákopech první světový,
mu zápach chloru odpoví

A tak se stále jenom ptá,
kolik hrůzy před sebou má.

Nad pouští kolem Eufratu,
nad každou zemí v rozvratu

Pak po válkách ve vesmíru,
nastal zas klid na Zemi.
Zbylo totiž jen pár kmenů,
na nesmírnym území.

Nad místy co kdysi plenil,
na pahorcích rozjímá.
Než se lidsto zas rozmnoží
Černej rytíř pokoj má.

Teorban (asi 2008, inspirováno knihami Henrika Syenkiewicze)

Vřava je kolem, když děla už po týdny hřmí
střelnej prach v pálence před bitvou zavoní
za chvíli šavle se o sebe rozzvoní

Ticho je kolem jen teorban do stepí zní.
Obklady z pavučin přilož si na rány,
z Tatarů zůstalo krmení pro vrány.

Kde sou, kde sou, kamarádi z korouhve tvý?
Dávno už zabití pod zemí spí.
Kde sou, kde sou, kamarádi z korouhve tvý?
Vzali si na žalov svědomí svý

Ticho je kolem, jen motýl na stropě bdí.
Kozáci usnuli pálenkou opilí,
na polích zůstalo spálený obilí.

Bůh války

Důmyslný jako nakažlivej virus,
nejdřív malá sekta, snaží se však vyrůst.

Jak plynuly roky, po světě se šíří
a jméno boha války do statyní míří.
Jak plynuly roky, všichni se mu klaní,
zkázu šíří světem a k víře nutí zbraní.


Lidstvo totiž v sobě nese
fanatický vlohy,
k zotročení vynalezne
despotický bohy

Jak plynuly věky, vyznavači mizí
jméno boha války je spoustě lidí cizí.
Jak plynuly věky, vyznavačů není
a jméno boha války upadlo v zapomnění.

Jenže lidstvo v sobě nese
fanatický vlohy,
tak si zase vynalezne
další nový bohy.